Zajímavé otázky nad konceptem web 2.0

Web 2.0 je v posledních měsících velmi skloňované slovo, které se dokonce dostalo na stránky celostátních magazínů jako například týdeník Respekt, kde mu patřila titulní stránka. Hlavním smyslem tohoto článku není přesně popsat a definovat tento pojem, ale spíše se zamyslet nad jeho budoucností z hlediska bezpečnosti a zpeněžení.

Na začátek bych ale přeci jenom rád definoval, co vlastně pojem Web 2.0 znamená. Web 2.0 není žádná nová technologie, jak se spousta z nás může mylně domnívat. Jedná se akorát o marketingové označení, které představuje nové pojetí internetu s mnoha interaktivními službami. Hlavní filosofií je sdílení obsahu a s ním související výměna informací, tvorba zájmových komunit, setkávání lidí a tak dále.

Web 2.0 je myšlenka, určitý rodící se standard tvorby webů jdoucí ruku v ruce s novými technologiemi a představuje především miliony internetových blogů a jiné komunitní prostory, kde si uživatelé samo řeší obsah, vybírají se ty nejlepší apod.

S příchodem nového pojetí webu ale přicházejí také otázky ohledně nových bezpečnostních problémů. Když se podíváme na Web 2.0 pohledem bezpečnosti, spatřují odborníci rizika hlavně v širokém použití JavaScritpu a možnosti zneužití soukromých informací.

První možností se nebudu příliš zabývat, pokusy o čistě technické zneužití nových webů se zřejmě objeví až časem. V současné době je zajímavější sledovat spíše sociální útoky. Stránek, které uživateli nabízejí vyplnění různých soukromých informací přibývá, stejně jako jedinců, kteří tyto údaje velmi rádi poskytnou a neuvědomují si tak rizika s tím spojená. Například k aplikaci Google Calendar řada uživatelů přistupuje velmi otevřeně a má špatně nastavena přístupová práva. Nedokáží nebo se nezabývají tím, jak odhadnout které informace umístit do soukromého a které do veřejného kalendáře. Google Calendar je pouze jedním z příkladů. Velmi jednoduché je také zneužití informací které o sobě uživatelé dobrovolně zveřejňují na serverech typu Facebook, Flickr, Youtube a podobně. Lidé totižto většinou nejsou schopni odhadnout, co zveřejňovat a co ne. Jednoduchým zadáním jména do Googlu, nebo prohledáním nejznámějších komunitních serverů může pak skoro každý zjistit informace, které se dají dále zneužít. Už jen představa že budoucí šéf najde na internetu videa nebo fotky z mých soukromých akcí a večírků a utvoří si tak na mě názor ještě předtím než mám možnost předvést své schopnosti u přijímacího pohovoru je poněkud nepříjemná. Tento fenomén je již velmi známý a v USA dokonce existují firmy, specializované na vyhledávání soukromých informací o lidech, právě pomocí služeb internetu a webu 2.0.

Dále se pojďme zabývat otázkou, jak se dá na webu 2.0 vydělat. Jak je obecné známo, komunitní projekty jsou příliš nákladné na provoz a náročné na údržbu. Trvá totižto poměrně dlouho, než takový projekt získá dostatek uživatelů a rozroste se do velikosti, která začíná být z pohledu inzerentů zajímavá. Do té doby je třeba jeho provoz dotovat, nejvíce pak ve fázi kdy už počet uživatelů vyžaduje výkonný hardware, ale ještě nestačí na to aby příjmy z reklamy mohli být na takové úrovni, aby pokryly jeho provoz.

Přesto dle mého názoru protéká komunitami spousta peněz, o kterých se v grafech neví. Lidé zde jednak uzavírají obchody na základě doporučení a jednak o sobě odhalují velké množství informací. Když pak v diskusích například maminky debatují o kočárcích pro své děti, prodejci se mohou přetrhnout, aby zde nechyběli. Doporučení

konkrétního výrobku od komunity by mělo vynikající účinky. Otázkou však zůstává, jak uživateli konkrétní výrobek či službu pomocí cílené reklamy nabídnout. Vezměme si například takový Facebook. Existuje zde miliony osobních účtů, které o svém uživateli prozrazují velmi cenné marketingové informace (věk, bydliště, oblíbené jídlo,...). Až někdo nalezne způsob, jak těmto lidem nabídnou formou cílené reklamy správný produkt, bude mít vyhráno.

Test vyhledavacu

Tento příspěvek má pouze jeden cíl - otestovat rychlost indexování jednotlivých vyhledávačů. Poslouží k tomu výraz gulhtaneat, který jsem náhodně teď vymyslel. Počet hitů v seznamu, yahoo, atlasu a seznamu na výraz gulhtaneat je 0.

Tak jsem zvědavej, kdy se gulhtaneat zaindexuje. Jestli vůbec.... :-) Pro jistotu jsem v tomto příspěvku uvedl vymyšlený výraz hned třikrát, to by mělo stačit...

Můj osobní tip je, že google bude první. Seznam bude později, jestli vůbec.

O informatice a změnách, které přináší

Nedávno jsem kdesi na internetu četl článek, ve kterém bylo uvedeno, že uplynulo devět let od doby, kdy Ondřej Neff stál v čele internetové komunity, která prosazovala výrazné zlevnění poplatků za připojení do sítě Telecomu.

Uvědomil jsem si, že to bylo právě v době, kdy i já jsem měl doma vytáčené připojení a jiná možnost než čekat každý den na večerní levnější pásmo, abych se mohl na hodinku připojit k internetu, byla v nedohlednu. Na střední škole mě tato skutečnost vcelku dost omezovala, protože jsem byl nucen neustále pracovat offline a když jsem potřeboval například zdroj informací pro vypracování nějaké eseje nebo referátu, musel jsem čekat. Ani večer situace nebyla růžová, protože draze placené připojení bylo nestabilní, pomalé a platilo se za čas strávený online, proto jsem se snažil vždy o přenesení co největšího objemu dat, který následně po odpojení od sítě prostuduji. Snad ani nemusím dodávat, že bylo skoro nepsaným pravidlem, že jsem při pročítání offline obsahu narazil na zajímavý odkaz, na který bych se rád podíval, ale již to nešlo (přesněji řečeno šlo, ale za neúměrně vysokou cenu).

Proč ale toto všechno popisuji? Právě proto, že během pouhých devíti let se situace rapidně zlepšila. Nejen studenti středních škol mají většinou časově neomezený přístup k internetu a skoro již nepoznají, jaké je být offline. S touto skutečností souvisí i rozvoj služeb, pro které je nutností mít neustálý přístup do sítě. Jedná se například o instant messaging, sociální sítě, ale i masovější využívání p2p sítí. Zkrátka řečeno, prostředí se rapidně změnilo a masově se začalo využívat výhod časově neomezeného online připojení. Z této skutečnosti vyplývají například i nové požadavky na distribuční síť audia a videa nebo na poskytování softwaru jako služby, o čemž podrobněji v kvalitních článcích píší kolegové zde na blogu.

Nyní se vraťme k záměru Ondřeje Neffa, který prosazoval výrazné zlevnění poplatků za připojení do sítě Telecomu. S odstupem času mohu konstatovat, že ačkoliv záměr na zlevnění internetu byl jistě velmi dobrý a pro internetovou komunitu líbivý, tak způsob dosažení cíle pomocí regulace již dobrý nebyl. Důkazem pro toto tvrzení může být fakt, že dnes již téma výše poplatků za vytáčené připojení nikoho nezajímá a v drtivé většině i malých měst se mezi sebou v konkurenčním boji utkává několik providerů. Blahodárný účinek konkurence pro spotřebitele se tak opět projevil v relativně krátké době a pokud se dnes něčeho obávám, tak omezení konkurence vlivem státních zásahů - často slýchám o potřebě vybudování internetu zdarma za státní peníze nebo o dotacích z EU poskytnutých konkrétní (!) firmě na vybudování rozvodů.

Informatika je oborem, který se velmi dynamicky rozvíjí a přesahuje do různých oblastí společnosti. Ať se to různým zájmovým skupinám líbí nebo ne, těžko dnes hledat obor, do kterého by informační a komunikační technologie v poslední době nezasáhly. Ano, rozvoj p2p sítí má na svědomí například rozvoj pirátství a může mít i smrtící účinky pro mnohé distribuční společnosti. Ano, změny jsou velmi rychlé a mnohdy pro některé skupiny i bolestivé. Všechno tohle je ale pouze důsledek vývoje a důsledek rozvinutí řádu ve společnosti, který je ovlivnitelný pouze za cenu strádání celé společnosti. Nápady na zavádění regulací v konkurenčním prostředí hodnotím pouze jako líbivá a nedomyšlená gesta.

Kuchařka pro úspěšnou službu...

Po přečtení několika různých článků, ohledně budoucí distribuce audia a videa, poskytování softwaru jako služby a dalších jiných dílčích technologií mne napadlo, dát to vše dohromady a sepsat jakousi kuchařku úspěšné služby. Zkrátka a dobře, co by měla taková úspěšná služba splňovat a jak by měla vypadat. Záměrně vynechávám slovíčko webová služna, protože dle mého názoru nebude důležitá až tak technologie na které bude postavena, jako na tom, zda dokáže napnit očekávání uživatelů.

První a nejzákladnější požadavkem je jednoduchost celé služby ve smyslu uživatelského rozhraní a používání služby. V historii najdeme nespočet důkazů, že jednoduché rozhraní je základ. Například takový Google má na úvodní stránce jedno políčko a dvě tlačítka a to ještě dost lidí tvrdí, že jedno tlačítko je tam navíc :-) Samozřejmě takto jednoduché prostředí nemusí být vždy dosažitelné pro každý typ služby. Příkladem trošku z jiného soudku je "uživatelské rozhraní" iPodu. Celý přehrávač se ovládá jenom pomocí jednoho kruhového rozhraní. Za úspěchem iPodu je ve velké míře je napojení na iTunes, což je druhý důležitý předpoklad úspěchu - dokonálé provázání s koncovým zařízením. Každá služba by měla plně využívat možností koncového zařízení spotřebitele, měla by s ním být kompatibilní a integrovaná.

Integrace, kompatibilita a customizace jsou tři věci související spolu dohromady. Zejména v případě služby poskytování audio, video obsahu. Služba se vždy musí přizpůsobit zařízení, ze kterého k ní uživatel momentálně přistupuje. Jiné rozhraní mu nabídne v pohodlý domova, kdy k ní uživatel přistupuje skrze ovladač televize, jiné v případě přístupu skrze mobilní telefon, či přenosný přehrávač. Každé koncové zařízení má své možnosti ovládání a zobrazování, který je nutné se přizpůsobit. Uživatel si nechce v budoucnu lámat hlavu nad tím, že si svůj oblíbený seriál přehrává cestou do práce na přenosném přehrávači, přičemž ho nestihne celý, a tak zbytek si doprohlídne na počítači v práci. To co je dnes například běžné při prácí s emaily - je jedno zda ke své firemní poště přistupujete z notebooku, PDA, mobilního telefonu či webového prohlížeče, všude máte téměř totožné možnosti práce a obdobnou funkcionalitu(mail který si rozepíšete v práci na notebooku, můžete v klidu dopsat na PDA cestou domů v MHD). Tento přístup budou uživatelé v budoucnu vyžadovat i od svého poskytovatele AV obsahu.

Posledním důležitým bodem je komplexita služeb a placení za ně. Co se týče komplexity, asi málo kdo bude chtít mít jednu službu na přístup k hudbě, druhou na přístup k filmům, třetí na seriály atd. Lidi mají rádi jednoduchost a přehlednot, taky moc lidí nepoužívá jednoho mobilního operátora na SMS, druhého na volání a třetího pro přístup na internet, ikdyž by je to finančně třeba vyšlo lépe. Uživatel je ochoten si připlatit, pokud bude mít vše na jednom místě, přes jedno rozhraní a bude za vše platit jeden účet. Tím se dostáváme k placení za AV obsah. Názorů na budoucí vývoj v této oblasti je více. Dle mého názoru se postupně přejde ze systému placení za každý film, píseň, album přejde na paušální platby - obdobně jako tomu bylo u připojení k internetu, kde se také nejprve platilo za čas/data a postupně se přešlo na paušální platby, bez ohledu na to, jak moc člověk internet používá. Lidi od přírody nemají rádi limity a omezení. Nabídněte lidem službu s nějakým limitem, který bude dostatečný pro 80% lidí a pak tu samou službu bez limitu za o něco vyšší cenu. Valná většina lidí si pořídí službu bez limitu, ikdyž by se nejspíš do limitu v klidu vešli. Je to zkrátka v lidech zakořeněné, vzít si radši o něco víc, než míň s rizikem, že to náhodou stačit nebude. Takovým příkladem (ikdyž z jiné oblasti) v tomto směru je music club Kamikaze (dřívější Face-to-Face). Tam nejprve zavedli ve středy paušální sazbu za vstup, s tím, že veškerá konzumace je dále pak zdarma. Dlouho jsem si říkal, že se jim to nemůže vyplatit. Jenže opak byl pravdou, neboť po pár měsících provozování těchto speciálních střed, se klub plně přeorientoval na tyto all-inclusive party. Předpokládám, že si z dlouhodobých statistik spočítali, že při all-inclusive sazbě vydělají více, než při klasické placení dle množství zkonzumovaných nápojů.

Jak vše ve skutečnosti dopadne za 5,10 let se teprve uvidí. Při dnešním tempu vývoje se jen těžko určuje, v jakém stavu se bude trh se službami nacházet za tak dlouhou dobu jako je 10 let. Před 10 lety byla v oblasti internetu žhavá novinka Internet Explorer 4.0, o službách jako je sdílení videa, VOIP, internetová rádia, dokonce i formát MP3 byl teprve na startu své kariéry, P2P sdílení tu rovněžž nebylo atd. Většina dnes běžně používaných služeb v té době neexistovala...

Piráti a komerční svět

Piráti a komerční svět

Nedávno vyšla zpráva, která komentuje zásah BSA (http://w3.bsa.org/czechrepublic/) na strahovských kolejích. (http://zpravy.idnes.cz/zatah-na-strahove-dovedl-policii-k-softwarovym-piratum-pjc-/krimi.asp?c=A071214_145027_krimi_zra). Podle mého názoru, je toto správný krok. Tento krok schvaluji, ne proto že bych byl nějaký mravokárce a říkal, že všichni mají mít na svých počítačích legální software, nestahovat filmy a hudbu. Je to jen proto, že lidé, kteří byli zatčeni prodávali produkty někoho jiného za účelem zisku. Opravdu nemám nic proti tomu, když si někdo stáhne nejnovější album a poslouchá si jej sám, nebo jej pustí svým přátelům na domácí party. Také nemám nic proti tomu, když jej ten samý člověk někomu vypálí a předá ho někomu dál. Co se mi nelíbí je ta úplata. Ano, je možné argumentovat, že pokud bychom zlegalizovali kopírování hudby, musí být zároveň legální i její prodej – někdo tomu věnoval čas, své vybavení a nějaké úsilí. Jenže, vyvstává otázka, zdali před ním nebyl ještě někdo, kdo tomu věnoval větší čas, vybavení a úsilí. Ten by z morálního hlediska měl mít také nějaký podíl na zisku toho druhého.

Jsou opravdu P2P sítě zlem?
Nevím, jestli jste to zaregistrovali, ale producent filmu The Man From Earth – Eric D. Wilkinson poděkoval „pirátům“ za zveřejnění jeho filmu na výměnné síti. Díky tomu se stal jeho film – který neměl dostatek peněz na propagaci známým a poskočil v žebříčku imdb.com z 11 235 místa na 5 nejpopulárnější film v historii, během pouhých 2 týdnů. (http://www.rlslog.net/piracy-isnt-that-bad-and-they-know-it/). Tím vyvstává otázka, nebyla nalezena skulina na trhu? Nebylo by lepší prodávat filmy ke stažení za relativně „směšnou“ částku? Bez ochran a podobných nesmyslů? V podstatě tento systém funguje v televizi jako předplacené služby – zaplatíte, koukáte, nezaplatíte – nevidíte nic. Ovšem musíte čekat, až ten Váš program bude běžet. Takto byste čekali pouze, až se stáhne. Nevím, jak vy, ale pokud by takováto služba byla k disposici, neměl bych potřebu hledat nějaké nelegální způsoby, jak se k požadovanému filmu dostat. Vždyť to nejednou vyjde na vyšší částku, než bych zaplatil legální cestou. Při tomto modelu by se spoustě lidem netvořily doma kupy DVD nosičů na které si vypálili stažené filmy a které se zanášejí prachem. Kolikrát jste se podívali na jeden film dvakrát? Ano, viděl jsem vícekrát jeden film, ale to bylo proto že jej omylem dávali v televizi a někdo z rodiny se na něj chtěl podívat.
Jaký byl konečný důsledek pro tento film krom toho, že se stal velmi známým? Vzrostly prodeje DVD nosičů, protože někteří lidé chtějí bonusový materiál k tomuto filmu, někteří lidé chtějí mít doma tu krabičku s obrázkem a někteří chtějí podpořit autora tím, že zaplatí za to, co již doma mají. Někteří pouze chtějí vidět film a jejich znalosti, technické vybavení, nebo je pocit dodržování zákonů jim neumožní si jej stáhnout.
Toť konec pohádky o jednom dobrém nízkorozpočtovém filmu a ošklivých pirátech.

Elektronická distribuce hudby
V říjnu vydala legendární skupina Radiohead svoji nejnovější desku – In Rainbows. Co je na tom tak zajímavého? Jedině snad to, že ji nevydala standardní cestou, ale prodávali ji ke stažení na webu. Na to mi namítnete, že to také není nic zas tak světa borného. Zajímavá je cena, za kterou ji prodávali. Kupující si ji totiž stanovoval sám (od 1 penny až po co chtěl) jediným omezením bylo, že jste museli zaplatit 50 penny za servisní poplatky. Řeknete si, že tento model nemůže fungovat? Ale funguje. Průměrná částka, kterou získali za prodej alba byla 5 liber. Což je docela zajímavé, vzhledem k tomu, že měli skoro nulové náklady na distribuci a prodej. Nezdá se Vám, že tímto způsobem musela kapela získat více než, kdyby prodávala obvyklým způsobem CD v obchodě? Kolik nelegálních kopií tohoto alba se asi vytvořilo? Řekl bych, že poměrně málo. Co je ale ještě zajímavější, když jsem jednu našel, lidé reagovali téměř s odporem, proč někdo není ochotný zaplatit tak málo, aby si to album stáhl. Vím, tento způsob by se těžko dal aplikovat u všech kapel, ale dal by se ještě vylepšit. Nechat stahovat album prvních pár dnů za určitou nejnižší cenu a volnost ve výběru kolik za něj zaplatíme dát až po prvních dvou týdnech, kdy je album na světě. Popřípadě nechat posluchače rozhodnout, zdali se mu album líbí natolik, že je ochoten za něj zaplatit ex-post.

Shrnutí:
Co jsem chtěl říct, souhlasím s tím, aby se vytvořené hodnoty sdílely, ale s tím, že ten kdo je vytvoří za ně dostane svoji odměnu – alespoň část toho, co na něm někdo jiný vydělá. To však není možné kontrolovat, proto by stačilo zrušit ten mezičlánek – nejjednodušší možností jak jej zrušit, je přizpůsobit ceny tomu mezičlánku. Nebo mi chcete říct, že vietnamci prodávají nelegálně pálená CD za 500Kč? Ne, ale za 150Kč a tak je to se vším. Někdo prostě bude stahovat, protože může, někdo si bude kupovat legální nosiče, protože chce…

Identifikace budoucnosti

Ti kdo mě znají, mohou potvrdit, že jsem člověk dost skromný. Občas nestíhám, občas nevnímám, občas se zeptám na věc dávno jasnou a hlavně nestačím době. To co se člověk naučí teď, tak za chvíli neplatí a to co se vytvoří zítra, už nemusí pozítří fungovat.

Nejvíc mě ale dostává to, když se dělají věci úplně zbytečně. V tomhle rychlém světě se musíte rozhodovat někdy hodně moc rychle, a jak je známo čas jsou peníze. Ze svého pracovního života mohu potvrdit, že se ve firmách mnohdy plýtvá časem, bazíruje se na blbostech a nikdo už nevidí, že jiné věci stojí. Hlavně když ten můj projekt bude parádně rozjetý a dostanu snad i pochvalu a následně přidáno. Nemám na mysli jen projekty, do kterých se často investuje bezhlavě a pak se musí dokončit, protože „přece tu miliardu nevyhodíme z okna“. Ale za zbytečnou věc se nechá považovat hlavně duplicitní pořizování záznamů.

Vezměte si takové obyčejné občanské průkazy(dále OP). Podle mě je jedním z důkazů, jak se dnes plýtvá a duplikuje v úplně běžném životě obyčejného člověka. Potřebujete vůbec OP ? A k čemu? Tak třeba já si náhodně v létě všiml, že mám OP docela dlouho propadlý, tak jsem neváhal a po 2 měsících jsem si ho šel vyměnit za nový. Paní se na mě dívala dost divně, jak by ne, když průkazy dělá a já si tam dovolím přijít s průkazem a vůbec mi nevadí, že je propadlý. Navíc se u toho hloupě tvářím a formulář o přidělení nového průkazu vyplňuji poctivě půl hodiny, abych nemusel nic škrtat...

Dostal jsem dočasný doklad, a že prý si mam přijít za nějakou dobu pro ten nový. Protože se rád pochlubím kamarádům co se mi stalo, tak jsem tenhle doklad každou chvíli někde vyndaval, abych všem ukázal co mam teď v kapse. Dopadlo to tak, že jsem doklad ztratil. Co teď? Řekl jsem si že to přežiji a nechal jsem to být.

Za několik dní jsem si uvědomil, že potřebuji nový slevový doklad na vlak. Co teď? Píší, že musím mít 2 fotky + OP a já nic nemám! Přistoupil jsem k okénku a povídám: „Občanku nemám, stačí řidičák?“ Paní se podívala divně, vzala si řidičák, opsala jméno, vydala průkaz a šel jsem. No jo, ale taky jsem potřeboval prodloužit smlouvu na mobil. Znovu jsem přišel, sdělil jsem že občanku nemám, podal jsem jsem řidičák a smlouva šla prodloužit. Vlastně jsem si i tu minulou smlouvu prodlužoval už na neplatný OP, nikdo to totiž nesleduje. A když se tak zamyslím, tak jsem za minulý rok OP nepotřeboval vůbec k ničemu. Proto se ptám, je mi občanka vůbec k něčemu? Jde přece o to, abych se byl schopný prokázat že ten kdo tu stojí jsem skutečně já. Jde jen o identifikaci, aby se lidi navzájem poznali. A tak máme každý z nás u sebe soustu dokladů, které třeba využijeme ani ne 1x ročně. Stojí to peníze na výrobu, platí se lidi, co nám průkaz vydají a všeobecně se tady plýtvá zdroji.

Doklady, doklady, doklady…

Například já má u sebe každý den: OP, řidičský průkaz, ISIC + zaplacená lítačka na městskou, průkaz pojištěnce, průkaz do knihovny, čipovou kartu na autobus,průkaz člena dobrovolných hasičů, nosím i techničák od motorky, kdybych 3x za rok vyjel, abych ho nemusel někde doma hledat. Pak mám kartičku s číslem účtu, aby mě ve spořitelně poznali kdo jsem a taky platební kartu. Dále slevový průkaz do knihkupectví, který říká, že jsem platil léta předplatné, tak mi mohou dát slevu na knížku. A také čipovou kartu pro vstup do objektu kde pracuji + ID kartu na přihlášení se do sítě.

Řekl bych že patřím k lidem, co toho nosí spíše méně. Tohle všechno mam u sebe, ačkoliv některé věci z toho nepoužiji ani jednou do roka. Nevím jak vy, ale já naposledy ukazoval řidičák před 3 roky, a to jezdím pravidelně. Ale i tak ho stále mám, co kdyby mě přece zastavili!

Lidé si denně nosí s sebou doklady o tom, že jsou opravdu těmi, kterými se vydávají. Vaše matka vám jistě za každé situace potvrdí, že jste tím za koho se vydáváte. Cílem by tedy mělo být, aby každý člověk kdykoliv se na Vás podívá hned věděl kdo vlastně jste a to úplně stejně jistě jako Vaše matka. Odpadlo by tolik duplikátů a tolik úřadů by se mohlo zrušit.

Skenování očí, otisky prstů a jiné…

Je řešením úplná identifikace pomocí oční rohovky nebo otisku prstů? Tyto metody se v dnešním světě objevují hlavně při zmínění protiteroristických opatření. Osobně vidím v této technologii velkou možnost. Ale nebude to zcela to, co by mi stačilo. Vezměte si fakt, že pouhé nastrčení prstu a oka je sice dobré, ale jak senzor pozná že tam skutečně jste? Když to přeženu, tak vám mohu useknout ruku a hlavu, a tyhle 2 věci budu mít u sebe, a pak se klidně dostanu třeba do Vašeho trezoru!

Formu karet typu OP nevylučuji. Dokonce bych využil velkou tradici používání malých karet, na které jsme si zvykli. Rozhodně není možné, aby neustále narůstal počet ID karet, které vlastně říkají skoro to samé, tedy že jste vy tím za koho se vydáváte. Odstranění těchto duplicit je podle mě nezbytné. Řešením je podle mě zavedení jednotné multi-funkční karty. Ta o nás bude říkat vše podstatné. Podmínkou pro to je, aby se začaly vyrábět technologie, které budou schopny přijmout novou kartu. A to vlastně na všech místech, kam se podíváte. Banka, škola, práce, úřady, atd. Zde by musela být instalována technologie, která umožňuje načtení takovéto nové karty. Nemusí se jednat o řešení monopolu, těch výrobců bude určitě více, a musely by se shodnout na jednom standartu, který se bude podporovat. Dále by čtečky mohly mít speciální funkce, kterými by se lišily a zde by tak bylo místo pro rozvoj trhu, a odlišení nabídek tak, aby se zde uživilo několik firem. Tyto karty by se používaly naprosto jednotně.

Dále si myslím, že bych mohl rozvést tuto teorii o další prvek. Stejně jako se dnes používá PIN na platební karty, každý člověk by měl přidělen svůj ID human PIN, našel jsem pro něj zkratku IHP (abych také vnesl to světa zkratek nějakou novou :-) ). Tento kód si každý bude lehce pamatovat, jako si pamatujete PIN na účet.

P3P – principle of 3 protections

Tento princip by podle mě mohl vycházet z principu 3 ochran, které jsem zmínil. Je složen z kombinací prvků ochran, podle kterých se lidé navzájem budou identifikovat. Současné procesy šifrování jsou na vysokém standartu. Zavedl bych tedy, že by pro identifikaci bylo nutné vytvořit jednocestnou šifru. Tato šifra se porovná se šifrou vedenou v nějakém centrálním bezpečnostním úřadu a poté bude umožněn osobě přístup k citlivým údajům.
Každá forma by vlastně vytvářela jistou posloupnost znaků, které se uloží a z kterých je následně vytvořena šifra.
Například skenované oči by měli 8 znaků, otisk prstů také 8 znaků, ID karta 6 znaků a naše IHP 4 znaky. Podle složitosti úkonu, který chceme provést se zavede hranice, kolik znaků potřebujeme složit dohromady například takto:

P1P - vychází z nutnosti doložit alespoň jeden znak o hodnosti 8 znaků. U vchodu do práce tedy stačí přiložit palec, a můžete vejít.( Nebo to můžete složit z IHP+ID karty, což je 10 znaků a hranici překročíte rovněž).

P2P – tipujete správně že podmínka je doložit 2 znaky ale už o hodnosti 20 znaků. Složme si třeba sken očí, otisk prstů a náhodou u sebe nemáte ID kartu, tak postačí IHP číslo. Máme tedy 20 znaků. Takovéto zabezpečení může posloužit k nákupu zboží, přístup na účet a jiné běžné věci, u kterých se potřebujete rychle někam dostat a zároveň bezpečně.

P3P – nejvíce složitá identifikace. Pro složení této šifry musíte mít všechny 3 technologie. Jedná se tedy o hodnost 26 a výše (předpokládám, že jisté organizace si časem vytvoří svoje ID šifry hodnosti 5-7 pro zvýšení zabezpečení, např. tajné služby, ochranky, velmi citlivá místa. Ovšem normální lidé se výše jak 26 nedostanou).
Tato ochrana hodnosti 26 umožní uzavírání smluv s osobní účastí. Uzavírání nástupu do zaměstnání. Půjčení většího množství peněz, vytvoření pojistky Tedy situace, kde je nutné si dát pozor na úplnou identifikaci člověka. Mělo by se jednat o dost odolnou kombinaci znaků, a následná šifra by měla být tak robusní, že nebude možné jí hrubou silou za nějaký rozumný čas prolomit.

Tyto myšlenky vznikly v roce 2007. Určitě bude nutné vzhledem k vývoji IT technologií přeplánovat počet hodností u některých znaků. Vývoj jde hodně dopředu, takže se musí na tyto bezpečností prvky hledět tak, aby vyhovovali bezpečnosti daného roku. Šifry co dnes prolomit umíme jen za velmi dlouho, můžeme brzo prolomit hravě. Ale koncepci mojí technologie ochrany P3P vidím jako velmi reálnou a z mého pohledu dost vhodnou pro budoucí použití.

Děkuji za pozornost,

mušketýr Lukáš

O pirátech, hudbě a (i)legálním stahování

Nedávno jsem narazil na již poněkud starší článek (6/2007) Petra Peřiny (spoluzakladatele hudebniho portalu i-legalne.cz) "Stahujte hudbu i legalně".

Autor v něm poměrně rázně odsuzuje "nelegální" stahování hudby zejména z p2p sítí a označuje tuto činnost jako "krádež". To jsou poměrně silná slova s ohledem na fakt, že samotné stahování hudby pro soukromé účely není v rozporu se zákonem.

Samozřejmě nelze očekávat, že autor bude hájit argumenty, které by poškozovaly jeho podnikatelský záměr, tedy nabízet za poplatek na internetu písně či celá alba včetně "licence" k poslechu.

Obávám se však, že takováto služba nemá v zásadě uživatelům internetu co nabídnout, nebereme-li v potaz dobrý pocit z "legálního" (tedy spíše zaplaceného) poslechu. To se týká především žánrů tzv. pop-music - "populární", v současnosti hojně poslouchané hudby. Jiná situace nastává v případě "raritních" kousků, vzácných nahrávek, které lze jinak sehnat jen velice obtížně nebo hudby s užším posluchčstvem vůbec. Takovou hudbu lze na p2p sítích nalézt jen zřídka či vůbec a služba, která ji nabídne, přinese uživatelům nezpochybnitelný užitek. Jenže většinu obsahu, který je serverem i-legalne.cz nabízen, tvoří právě hudba, kterou není problém na internetu nalézt a při dnešních možnostech připojení během několika vteřin až minut stáhnout.

To je ostatně má největší výhrada k celému business modelu serverů typu i-legálně. Jestliže přijmeme hypotézu, že člověk je tvor ekonomický, tedy racionálně uvažující, nelze očekávat, že se bude chovat jinak, než že se stejného efektu bude snažit dosáhnout s co nejmenšími prostředky. Pokud tedy konkrétně existuje možnost stáhnout si hudbu zdarma (pomineme-li náklady na připojení), rychle a bez problémů, proč by si měl složitě kupovat nějaké licence a zdlouhavě procházet formuláře na webových stránkách, aby si stáhl soubor, který mu jeho oblíbený přehrávač ani nepřehraje, protože požaduje jakousi licenci? Zejména když mu nehrozí žádný postih, neboť samotné stažení souboru je z hlediska práva v pořádku. Slovo legálně je tedy v daném kontextu spíše synonymem slova "placeně".

Ale i za předpokladu, že by existovala právní norma, která by stahování určité hudby zakazovala, bylo by za jinak neměnných podmínek pravděpodobné, že by její stahování pokračovalo. Samozřejmě by záleželo na možném postihu a pravděpodobnosti, že bude tato činnost odhalena. Uvažujme například poměrně blízkou analogii s nesvobodným softwarem, jehož stahování, ač nelegální, je stále hojně rozšířené.

Jednoduše je třeba si uvědomit, že prostředí, ve kterém žijeme, podléhá proměnám a nelze navždy udržet současný "status quo". Pryč jsou doby, kdy pořízení kopie bylo několikanásobně dražší než zakoupení originálu, navíc za cenu ztráty kvality. Máme-li data uložená digitálně, není jejich kopírování žádný problém a kvalita zůstává stejná. Jestliže někdo vymyslí "ochranu" proti kopírování, s pravděpodobností hraničící s jistotou se vždy najde někdo, kdo tuto ochranu překoná. Řeč je o různých systémech typu DRM - do vývoje těchto "zabezpečovacích" systémů jsou investovány obrovské finanční částky, přestože je jasné, že nebudou úspěšné. Výsledkem je často paskvil, který různým způsobem znepříjemní život těm, kteří si produkt zakoupí legálně (například jej nepřehrají na svém přenosném MP3 přehrávači apod.), zatímco uživatelé, kteří se k obsahu dostanou jinou než "oficiální" cestou, mají plný komfort. Bylo by tedy naivní domnívat se, že zavádění takových systémů přinese "legálním" uživatelům užitek. V pozadí těchto systémů totiž nestojí nic jiného, než zoufalá snaha hudebních gigantů udržet si svou výsadní pozici na dosud nesmírně bohatém hudebním trhu. Je totiž celkem zřejmé, že tyto společnosti svou pozici ztrácí a hudební průmysl (z)chudne.

Není to však vinou takzvaných "pirátů", ti jen nezaspali dobu a využívají možností, které jim současné technologie nabízí. Chybou je, že vydavatelské společnosti nadále prosazují systém, který sice platil před dvaceti třiceti lety, dnes je však již neudržitelný. Proč platit několik set korun za CD, které si mohu "stáhnout" prakticky zdarma, když výsledný efekt je stejný? Jeho zakoupení mi zkrátka nepřinese žádnou přidanou hodnotu. Snad kromě toho, že se mi doma bude povalovat plastová krabička s hezkým obrázkem, kterou si ale stejně nepřehraji, protože takový úkon obnáší řadu kroků, které jsem líný vykonat. Mnohem jednodušší je kliknout nebo vydat hlasový povel počítači. Nehledě na možnost, že časem takové CD ani nebudeme mít kam vložit - podobně jako nemáme kam vložit disketu 5,25". S tímto faktem je třeba se smířit a ne snažit se s ním vést marné boje pomocí zbraní jako jsou systémy DRM. Naopak, je třeba hledat v současné situaci inspiraci a nové příležitosti. Například nabídnout k produktu nějakou zajímavou službu.

Hudba dostupná na internetu může sloužit jako dobrý marketingový nástroj, který zajistí umělcům širokou fanouškovskou základnu. Představa, že by lidé začali chodit více na koncerty je do jisté míry přípustná, ale nelze očekávat, že návštěvnost takových akcí vzroste několikanásobně. Lidé jsou líní a chtějí se bavit. Málokdo přitom bude chtít obětovat své pohodlí a opustit teplo domova.

Přístup k hudbě pro soukromý poslech by neměl být omezován. Pro komerční využití by hudba měla být samozřejmě zpoplatněna, ale to jsou dva zcela odlišné světy. Odvolávat se na "ztráty" ze zisku ušlého v důsledku stahování hudby z internetu považuji za irelevantní. Nelze přeci tvrdit, že každý, kdo si stáhne nějaké to album by si ho v případě, kdy by to nebylo jinak možné, koupil. "Stahování" je tak tedy prospěšné samotným autorům, jejichž věhlas díky němu roste - fanouškovská základna může být mnohem větší, než by se umělcům v offline světě zdálo. Má to ale jediný háček - nebude to už takový "byznys".