O pirátech, hudbě a (i)legálním stahování

Nedávno jsem narazil na již poněkud starší článek (6/2007) Petra Peřiny (spoluzakladatele hudebniho portalu i-legalne.cz) "Stahujte hudbu i legalně".

Autor v něm poměrně rázně odsuzuje "nelegální" stahování hudby zejména z p2p sítí a označuje tuto činnost jako "krádež". To jsou poměrně silná slova s ohledem na fakt, že samotné stahování hudby pro soukromé účely není v rozporu se zákonem.

Samozřejmě nelze očekávat, že autor bude hájit argumenty, které by poškozovaly jeho podnikatelský záměr, tedy nabízet za poplatek na internetu písně či celá alba včetně "licence" k poslechu.

Obávám se však, že takováto služba nemá v zásadě uživatelům internetu co nabídnout, nebereme-li v potaz dobrý pocit z "legálního" (tedy spíše zaplaceného) poslechu. To se týká především žánrů tzv. pop-music - "populární", v současnosti hojně poslouchané hudby. Jiná situace nastává v případě "raritních" kousků, vzácných nahrávek, které lze jinak sehnat jen velice obtížně nebo hudby s užším posluchčstvem vůbec. Takovou hudbu lze na p2p sítích nalézt jen zřídka či vůbec a služba, která ji nabídne, přinese uživatelům nezpochybnitelný užitek. Jenže většinu obsahu, který je serverem i-legalne.cz nabízen, tvoří právě hudba, kterou není problém na internetu nalézt a při dnešních možnostech připojení během několika vteřin až minut stáhnout.

To je ostatně má největší výhrada k celému business modelu serverů typu i-legálně. Jestliže přijmeme hypotézu, že člověk je tvor ekonomický, tedy racionálně uvažující, nelze očekávat, že se bude chovat jinak, než že se stejného efektu bude snažit dosáhnout s co nejmenšími prostředky. Pokud tedy konkrétně existuje možnost stáhnout si hudbu zdarma (pomineme-li náklady na připojení), rychle a bez problémů, proč by si měl složitě kupovat nějaké licence a zdlouhavě procházet formuláře na webových stránkách, aby si stáhl soubor, který mu jeho oblíbený přehrávač ani nepřehraje, protože požaduje jakousi licenci? Zejména když mu nehrozí žádný postih, neboť samotné stažení souboru je z hlediska práva v pořádku. Slovo legálně je tedy v daném kontextu spíše synonymem slova "placeně".

Ale i za předpokladu, že by existovala právní norma, která by stahování určité hudby zakazovala, bylo by za jinak neměnných podmínek pravděpodobné, že by její stahování pokračovalo. Samozřejmě by záleželo na možném postihu a pravděpodobnosti, že bude tato činnost odhalena. Uvažujme například poměrně blízkou analogii s nesvobodným softwarem, jehož stahování, ač nelegální, je stále hojně rozšířené.

Jednoduše je třeba si uvědomit, že prostředí, ve kterém žijeme, podléhá proměnám a nelze navždy udržet současný "status quo". Pryč jsou doby, kdy pořízení kopie bylo několikanásobně dražší než zakoupení originálu, navíc za cenu ztráty kvality. Máme-li data uložená digitálně, není jejich kopírování žádný problém a kvalita zůstává stejná. Jestliže někdo vymyslí "ochranu" proti kopírování, s pravděpodobností hraničící s jistotou se vždy najde někdo, kdo tuto ochranu překoná. Řeč je o různých systémech typu DRM - do vývoje těchto "zabezpečovacích" systémů jsou investovány obrovské finanční částky, přestože je jasné, že nebudou úspěšné. Výsledkem je často paskvil, který různým způsobem znepříjemní život těm, kteří si produkt zakoupí legálně (například jej nepřehrají na svém přenosném MP3 přehrávači apod.), zatímco uživatelé, kteří se k obsahu dostanou jinou než "oficiální" cestou, mají plný komfort. Bylo by tedy naivní domnívat se, že zavádění takových systémů přinese "legálním" uživatelům užitek. V pozadí těchto systémů totiž nestojí nic jiného, než zoufalá snaha hudebních gigantů udržet si svou výsadní pozici na dosud nesmírně bohatém hudebním trhu. Je totiž celkem zřejmé, že tyto společnosti svou pozici ztrácí a hudební průmysl (z)chudne.

Není to však vinou takzvaných "pirátů", ti jen nezaspali dobu a využívají možností, které jim současné technologie nabízí. Chybou je, že vydavatelské společnosti nadále prosazují systém, který sice platil před dvaceti třiceti lety, dnes je však již neudržitelný. Proč platit několik set korun za CD, které si mohu "stáhnout" prakticky zdarma, když výsledný efekt je stejný? Jeho zakoupení mi zkrátka nepřinese žádnou přidanou hodnotu. Snad kromě toho, že se mi doma bude povalovat plastová krabička s hezkým obrázkem, kterou si ale stejně nepřehraji, protože takový úkon obnáší řadu kroků, které jsem líný vykonat. Mnohem jednodušší je kliknout nebo vydat hlasový povel počítači. Nehledě na možnost, že časem takové CD ani nebudeme mít kam vložit - podobně jako nemáme kam vložit disketu 5,25". S tímto faktem je třeba se smířit a ne snažit se s ním vést marné boje pomocí zbraní jako jsou systémy DRM. Naopak, je třeba hledat v současné situaci inspiraci a nové příležitosti. Například nabídnout k produktu nějakou zajímavou službu.

Hudba dostupná na internetu může sloužit jako dobrý marketingový nástroj, který zajistí umělcům širokou fanouškovskou základnu. Představa, že by lidé začali chodit více na koncerty je do jisté míry přípustná, ale nelze očekávat, že návštěvnost takových akcí vzroste několikanásobně. Lidé jsou líní a chtějí se bavit. Málokdo přitom bude chtít obětovat své pohodlí a opustit teplo domova.

Přístup k hudbě pro soukromý poslech by neměl být omezován. Pro komerční využití by hudba měla být samozřejmě zpoplatněna, ale to jsou dva zcela odlišné světy. Odvolávat se na "ztráty" ze zisku ušlého v důsledku stahování hudby z internetu považuji za irelevantní. Nelze přeci tvrdit, že každý, kdo si stáhne nějaké to album by si ho v případě, kdy by to nebylo jinak možné, koupil. "Stahování" je tak tedy prospěšné samotným autorům, jejichž věhlas díky němu roste - fanouškovská základna může být mnohem větší, než by se umělcům v offline světě zdálo. Má to ale jediný háček - nebude to už takový "byznys".